Kouzlo Self žurnálu
Před tři čtvrtě rokem se ke mně dostal Self Journal, aneb „zase další diář“. Nicméně jeho kickstartrovská kampaň mě zaujala a jelikož bylo dostupné PDFko, tak jsem celkem neměl důvod si ho nevytisknout a nevyzkoušet.
Tenhle diář je překvapivě mocný. Tím, že to není jen hromádka stránek, která přede mnou leží a teď babo raď, ale je postavený na své konkrétní filozofii, kterou také na úvodních ~30 stránkách představuje, čímž člověk pochopí, proč ten diář vypadá tak, jak vypadá, jak má fungovat a jak se vlastně má používat (jsou uvedeny i konkrétní příklady vyplnění), tak se z anonymního papíru stává užitečný rádce a pomocník.
Nebudu popisovat, jak vypadá uvnitř (k tomu odkazy výše poslouží lépe), ale pozastavím se u toho, co dělá ten rozdíl oproti jiným diářům, že tenhle funguje. „Funguje“ pro mě přitom znamená, že má reálný dopad na mé rozplánování času a jeho skutečné využití. Vyzkoušel jsem řadu diářů a technik, ale tohle se nepodařilo žádnému.
Plán pro každý okamžik dne
Jednou z hlavních věcí je, že denní plán pokrývá celý den. Není žádné prázdné místo. Pokud člověk má představu, co by chtěl v určitý okamžik dělat, není důvod to tam nenapsat! (A pokud nemá, je plánování tím nejlepším momentem to vymyslet.) Pointou je, že když narazím na okamžik, kdy nemám dáno, co mám dělat, dostávám se do režimu, kdy bych se měl rozhodovat o tom, co dělat. A to chce nezanedbatelné množství energie. Sklouznout k nicnedělání je ohromně snadné. Naopak pokud mám v plánu řečeno, co bych měl dělat, stojí mě minimum úsilí to jednoduše začít dělat. (Má-li to být přestávka, tak napíšu, že si udělám přestávku, někam si zajdu, něco si přečtu, … – ale nenechám to prázdné.)
Užitečný je postřeh, že vůle je omezený zdroj a v průběhu dne jí ubývá.
20mílový pochod
Můj šuplík je plný nápadů a nikdy nezačatých projektů. Důvod, proč jsem je nikdy nezačal realizovat, je jednoduchý: protože jsem věděl, že realizace by byla časově náročná a musel bych kvůli tomu přestat dělat to, na čem zrovna pracuji, takže místo jednoho rozdělaného a nedokončeného projektu bych byl po pás zapadlý ve dvou rozdělaných a nedokončených projektech bez velké naděje na zlepšení…
Self žurnál mi poskytl nástroj, jak tuhle nebezpečnou bažinu suchou nohou obejít. Říká tomu „dvacetimílový pochod“ a velice pěkně ho v úvodu motivuje. Tou hlavní myšlenkou je, že projekty často nejde zrealizovat „naráz“, v jednom časovém úseku. Když strávím 72 hodin v kuse programováním, je nepravděpodobné, že něco většího dokončím, ale je docela velká šance, že u toho vyhořím a nepochybně se zničím. Daleko lepší je do projektu pravidelně investovat konstantní množství času. A bez ohledu na množství času, pokud se něčemu věnuji pravidelně každý den/ob den/každý týden, tak chtě nechtě se ten projekt bude posouvat kupředu. A časem ho dokončím!
Pozitivní psychologie
Diář je prošpikovaný sekcemi, které provokují k pozitivnímu myšlení. To totiž člověka plní energií, motivací a žene ho kupředu k produktivitě a výsledkům (které se opět zrecyklují do pozitivního myšlení :c)). A to podstatné je, že to funguje.
Neustálá reflexe
Ohromně užitečnou funkcí self žurnálu je vyhrazený prostor k sebereflexi, a to jednak denní, jednak týdenní (a potenciálně tříměsíční). Každý den si shrnu, co se mi podařilo, co fungovalo a co ne, co jsem zjistil, co jsem se naučil. Na konci týdne si opět projdu jednotlivé dny, vyberu úspěchy, zamyslím se nad tím, co podstatného jsem zjistil, a zhodnotím svůj výkon – jestli jsem se věnoval tomu, čemu jsem chtěl, a pokud ne, tak proč a co udělám další týden, aby se to změnilo.
Musím říct, že tohle je opravdu užitečná funkce. Umožňuje mi rychle se učit z chyb a všímat si i maličkostí. Zůstávám tak zaměřený na to důležité a dokážu včas zastavit případné odbíhání pozornosti.
Výsledky
Pro mě naprosto fantastické. Uvedu pár hezkých příkladů.
Přibližně od dob Rails 3 (tj. tak 2009/10) jsem si chtěl naprogramovat vlastní blog jakožto náhradu za nefunkční Wordpress, nicméně blog byl vždycky hrozně nízkou prioritou oproti jiným projektům, takže jsem se k němu nikdy nedostal. Loni v létě jsem si sice nakreslil záhlaví, ale pořád jsem se v zásadě nepohnul. Až se self žurnálem jsem začal aplikovat 20mílový pochod a každý týden strávil hodinu a půl nad blogem. V rámci týdne je to skoro až zanedbatelný čas, ale po několika měsících už jsem měl blog v podstatě hotový, pak už jsem jen dělal migraci a dodělával různé drobnosti, co jsem si chtěl z Wordpressu do Jekyllu odnést. Konec wordpressovské frustrace a můj vlastní design jsou úžasnými výsledky.
Podobně jsem měl cca od roku 2013 záměr rozchodit big endianový Linux na ARMu (na Cubieboardu). Tehdy jsem něco udělal, ale ani jsem to nedokončil a už se to dostalo k ledu. Opět jsem to oprášil až letos a dával tomu hodinku týdně. Ještě to není nic hotového, ale první úspěch už mám: zprovoznil jsem big endianové jádro, v pořádku se mi spustí. Zatím ještě bojuji s tím, jak správně spouštět uživatelský prostor (zejména tedy init), ale nemám důvod zastavovat, takže to vidím pozitivně.
Koneckonců, psal jsem už o tiskárně (1, 2) – kromě toho jsem se už o trochu dřív začal učit programovat AVR čipy (skrze arduinovou desku). A aktivních projektů mám ještě další kopu. To je něco, co pro mě ještě loni bylo naprosto nepředstavitelné. Teď si pro změnu nedovedu představit, jak jsem vůbec mohl dřív žít!
Ale není to jen o množství: self žurnál mi hodně pomohl i s prací – tím, že má můj den svůj rozvrh, tak mám lepší odolnost vůči prokrastinaci a jasně určené priority. Když už sklouznu k prokrastinaci, diář mě v tom nenechá, ale poskytne mi místo k reflexi, abych se zamyslel, proč k ní došlo a co s tím udělám (sekce „Lessons learned“). Celkově je na tom má produktivita podstatně lépe než dřív, a přitom na projektu trávím mnohem méně času.
Jak říkají autoři žurnálu: „Success is inevitable.“ ;c)
Zaškatulkováno v kategorii: Sebevěda | 12. září 2017