Tak mám vysokou. No a co?
Vysokoškolské vzdělání se hodně démonizuje. Až tak, že se celý vzdělávací systém sesunul o stupeň níže – jak dříve člověk „musel“ mít maturitu, tak dneska prý „musí“ mít vysokou.
Přijde mi to jako nesmysl a výsledek státní, respektive nadstátní (EU) snahy splnit někým střelené číslo, že tolik a tolik procent lidí musí mít vysokoškolské vzdělání (konkrétně 40 % lidí ve věkové skupině 30–34 let v roce 2020). Jelikož je nemožné, aby tolik lidí v populaci mělo schopnosti dostatečné na to, aby vystudovali vysokou školu, tak logicky musela přijít degradace tohoto typu vzdělání.
Zajímavě o tom psal Yenya na svém blogu (přečtěte si i poslední komentář dole). Smutné je, že to nekončí. Fakulta informatiky se v posledních letech potýká s kapacitními problémy (tzn. příliš mnoho studentů), ale řešením nebyly přísnější přijímací zkoušky, ani tvrdší hodnocení předmětů. Řešením se stala přestavba fakulty na CERIT.
Mně se to moc nelíbí nejen kvůli tomu, že se pokračuje v degradaci, ale i proto, že jsou tam věci, které nedávají smysl. Asi nejkřiklavější je to, že z dotací, ze kterých se přestavba financuje, nelze hradit stavbu stravovacího zařízení, takže současný bufet zanikl a náhrada za něj nevznikne. Hlavně, že budou:[http://www.cerit.cz/cs/cerit/news/#news_0012.html] povinné propagační předměty s logem EU. :c\
Svým způsobem mě štve i to, že jsem neměl možnost projít tvrdší verzí vysoké školy, ale jen tou dnešní (na druhou stranu jsem rád, že neprojdu tou, co teprve přijde). S tím se pojí i druhá věc. To, že první třetinu až polovinu jsem nestudoval zrovna pilně, ale věnoval se všemu možnému jinému – víc jsem se do něj zažral až v té druhé polovině, což mě mrzí, protože mi unikla řada příležitostí studovat věci, které mě zajímají, ale nejsou v oboru, který jsem měl zapsaný. Chyběla mi ta správná motivace, bral jsem to jenom jako „nutné zlo“ (měl jsem za to, že mi vysoká škola nic nedá – díky bohu jsem se mýlil!). Z dnešní perspektivy mi přijde, že kdybych si za to studium měl platit, tak bych k němu přistupoval jinak než před pár lety.
Bakalářské studium jsem letos úspěšně zakončil státnicemi a obhajobou závěrečné práce (posudek vedoucí práce je tady). A současně se přihlásil na pokračující magisterské (už jen proto, abych alespoň trošku dohnal to, co jsem promarnil dřív).
Zajímavě se během toho studia proměnil můj vztah k titulu. Zatímco na začátku stál snad až na prvním místě žebříčku, co se vysokoškolského studia týče, tak v závěru se přesunul až na poslední místo. Poznal jsem na vlastní kůži, že titul vůbec nic neznamená – značí jen tolik, že se člověk proškrábal vysokou školou, ale víc nic. U spousty studentů zůstane v hlavě jen minimum toho, co je vysoká měla naučit. A zvlášť pěkně je to vidět na závěrečných pracích.
Zajímavá byla má otázka, proč vlastně chci to studium zakončit, když mi o titul nejde. Došel jsem k tomu, že jsem se beraním způsobem zapřel, že když jsem si řekl, že školu dokončím, tak ji dokončím. Už proto, že jsem si myslel, že na to tu kapacitu mám. Taková vnitřní soutěživost. :c) (Ze stejného důvodu jsem nepřestoupil na snazší aplikovanou informatiku.) Druhým důvodem je, že teďka můžu studovat ještě další dva roky (když nepočítám protahování, které ale v plánu nemám). Předmětů jsem si nabral požehnaně, takže budu mít skutečně co dělat. :c) Doufám, že se mi nebudou v rozvrhu moc krýt…
Takže co udělám s titulem? Uložím ho (resp. diplom) do šuplíku a dál už se o něj nebudu starat. Vizitky měnit nebudu, podpisy v e-mailech, ani nikde jinde taky ne. Přijde mi to totiž hrozně nabubřelé, když se kdekdo má potřebu chlubit svými tituly, ale přitom o těch lidech člověk ví svoje. Tak mám vysokou, no a co?
Zaškatulkováno v kategorii: Studium | 9. července 2012